Mu'ádz Ibn Džabal (ať je s ním Bůh spokojen) jel na velbloudu za Prorokem (ať mu Bůh žehná a dá mu mír) a ten na něj třikrát zavolal: Mu'ádzi, protože mu chtěl říci něco důležitého. Mu'ádz Ibn Džabal (ať je s ním Bůh spokojen) pokaždé odpověděl: „Zde jsem, Posle Boží, k tvým službám.” A Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mu mír) mu řekl, že není člověka, který by nevyznal, že není boha kromě Boha (tzn. že jediný, kdo si zaslouží uctívat, je Bůh) a Muhammad je Posel Boží, upřímně ve svém srdci, aniž by ho Bůh zakázal ohni. A Mu'ádz Ibn Džabal (ať je s ním Bůh spokojen) se zeptal Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mu mír), zda to nemá říci lidem, aby měli radost ze takové dobré zprávy? Ale Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mu mír) se bál, že lidé se pak na to budou spoléhat a budou dělat málo dobrých skutků. Mu'ádz to proto neřekl nikomu, až když byl těsně přes smrtí a bál se, že bude mít hřích za to, že zamlčuje vědění.

• Pokora Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mu mír), když nechal Mu'ádze sedět za sebou na velbloudovi.
• Způsob učení Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mu mír), kdy na Mu'ádze několikrát opakovaně zavolal, aby se soustředil na to, co mu řekne.
• Z podmínek vyznání, že není boha kromě Boha a Muhammad je Posel Boží, je, aby to bylo řečeno upřímně ze srdce a s jistotou, aby o tom člověk nepochyboval.
• Ti, kteří vyznávají jedinost Boží, nebudou navěky v ohni. I kdyby tam chvíli byli za své hříchy, posléze budou vyvedení ven, poté, co se očistí.
• Velké dobro ve vyznání víry pro toho, kdo je řekne upřímně.
• Povolení nevyprávět někdy některý hadíth, pokud je v tom nějaký neprospěch.