Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) naučil Ibn Mas'úda (ať je s ním Bůh spokojen) tašahhud, který se říká v modlitbě, a při tom ho držel za ruce, aby se na něj Ibn Mas'úd soustředil. A učil ho stejně, jako ho učil súru z Koránu. To dokazuje, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) považoval tašahhud za velmi důležitý, nejen ve významu, ale i v přesném znění. A řekl: „At-tahijjátu lilláh”: je každé slovo nebo čin ukazující na uctívání, které vše patří pouze Bohu, „wa-s-salawátu”: je známá modlitba, povinná či dobrovolná, konaná pouze pro Boha, „at-tajjibát”: jsou dobrá slova, činy a vlastnosti ukazující dokonalost, která všechna patří pouze Bohu, „as-salámu ‘alajka ajjuha-n-nabí wa rahmatulláhi wa barakátuh”: prosba pro něj (Proroka), aby se vyhnul všemu zlému a dostal co nejvíce z každého dobra, „as-salámu ‘alajná wa ‘alá ‘ibádi lláhi-s-sálihín”: prosba za každého zbožného služebníka na nebesích i zemi, aby se vyhnul všemu zlému, „ašhadu an lá illáha ila-lláh”: znamená jisté přiznání, že nikdo si nezaslouží být uctíván, kromě Boha, „wa anna Muhammadan ‘abduhu wa rasúluh”: znamená vyznání, že Muhammad je služebník a poslední posel Boží. Poté Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) nabádal modlícího, aby řekl jakékoliv prosby k Bohu, které chce.

• Tašahhud se říká v každé modlitbě, při posledním sezení a na konci druhé raka'a, když má modlitba tři nebo čtyři raka'a.
• Povinnost říkat tašahhud v modlitbě. Je možné použít jakákoliv slova, o kterých bylo potvrzeno, že je řekl Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír).
• Povolení říkat v modlitbě jakékoliv prosby, které člověk chce, pokud samy o sobě nejsou hříchem.
• Doporučení prosit nejdříve sám pro sebe a až pak za ostatní.