‘Abdulláh Ibn ‘Amru (ať je s nimi Bůh spokojen) řekl: Zapisoval jsem vše, co jsem slyšel od Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír), aby to zůstalo navěky. Ale Qurajšovci mi to zakázali a řekli: Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) je člověk, který mluví, když je spokojený i když se zlobí, a tak se může splést. A tak jsem přestal zapisovat. Poté jsem řekl Poslu Božímu (ať mu Bůh žehná a dá mír), co řekli, a on ukázal prstem na svoje ústa a řekl: Zapisuj, při Tom, v Jehož rukou je má duše, nevyjde z nich nic jiného než pravda, ať už to říkám v době, kdy jsem spokojený, nebo v době, kdy se zlobím. A věru, že Bůh pravil o Svém Prorokovi (ať mu Bůh žehná a dá mír): {ani nehovoří z vlastního popudu svého.* Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto} [Hvězda: 3-4].

• Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) je neomylný v tom, co říká o svém Pánu, ať už je spokojený, nebo se hněvá.
• Dychtivost sahába (ať je s nimi Bůh spokojen) předávat sunnu a ochraňovat ji.
• Povolení přísahat, pokud je v tom nějaký prospěch, například potvrzení toho, co člověk říká.
• Zapisování vědění je jednou z nejdůležitějších příčin jeho ochrany.